Lidská osídlení se neustálé vyvíjí, vznikají, rostou a zanikají. Je to proces, který můžeme sledovat, ale málokdy během života jedné generace. Na našem území vznikají první sídla, pomineme-li pravěké osídlení, v dobách příchodu prvních Slovanů na našem území. Rozvoj sídel roste s obchodníky, kdy na křižovatkách obchodních stezek vznikají první vesnice, později města. V kolonizačních dobách od 12. století vznikají sídla zakládaná, většinou s pravidelnou sítí ulic.

Praha i Brno jsou historická města vzniklá na obchodních stezkách jejichž historie byla velmi podobná. Obě města byla až do počátku 19. století sevřena do hradeb. Předměstí rostla a města se koncem 19. století spojila s okolními vesnicemi a vytvořila celek, jehož růst dále rostl v průběhu 20. století. Vývoj těchto měst ale i jiných v druhé polovině 20. století je spjat především s výstavbou velkých obytných celků panelových sídlišť. Havířov je nejmladší město v České republice. Vznikl v poválečné době, kdy se znárodněný průmysl orientoval hlavně na ten těžký a „železné srdce republiky“, jak se Ostravě tehdy říkalo, potřebovalo nové pracující. Ti do Ostravy přicházeli z různých koutů republiky, ze Slovenska, z Polska i Maďarska. V té době bylo rozhodnuto o stavbě satelitních obytných celků kolem Ostravy. Vzniklo především nové sídliště v Porubě, v Bělském lese a také sídliště na katastru tří obcí: Šenova, Šumbarku a Bludovic. V roce 1955 bylo rozhodnuto, že právě z toho posledního sídliště vznikne samostatné nové město. Název byl vybrán v celostátní soutěži.

Havířov na rozdíl od Prahy i Brna je výhradně monofunkční, sloužící pro bydlení. Město bylo a je odkázáno na pracovní místa v okolních podnicích, což zvláště nyní, kdy většina z nich není v provozu, dělá problémy. Většina obyvatel dojíždí za prací do blízké Ostravy. Ostrava ještě v 18. století nevýznamná vesnice se s nálezem černého uhlí proměnila během sto let na velké průmyslové město, které je třetím největším městem v republice. Havířov má nedostatek volných ploch a proto je velmi obtížné nabídnout potencionálním investorům pozemky, aby zde vybudovali nové pracovní příležitosti. Plně zažívám problémy monofunkčnosti města. Dvacet let jsem žil v Havířově pod vlivem Sorely, ve městě, kde má vše jistý řád. Hlavní třída a lemující obytné bloky se zelenými dvory byly pro mě ideálem bydlení. Tento ideál ve mně dále utvrzovalo studium na fakultě architektury. Stejně tak jako Praha, Brno a další města se i Havířov potýká se suburbanizaci. Movitější vrstvy obyvatel si na volných plochách okolo města stavějí svá rodinná sídla. Odliv obyvatel ale nenastává. Stále velká poptávka po bytech suburbanizaci zmírňuje. Demografická skladba obyvatel není taktéž příznivá. Havířov jako sídliště zažívá podobné problémy jako všechna sídliště, kde žije jedna generace lidí. Kdysi město přezdívané „město mladých“ je nyní městem seniorů. Tato skutečnost je podle mě pouze dočasná. Za pár let se generace promíchají a město bude mít podobný věkový průměr jako okolní města. Do Havířova se vracím jednou za měsíc a ne zrovna s nadšením. Velmi rychle jsem si zvykl na Brno a zde se také cítím doma. V Brně mám přátelé, školu, místa, kam rád chodím, obchody, které v Havířově nejsou. Je zde také i historické jádro, které Havířov nemá. Nemá dlouhou historii. Genium locci není tak silné jako v jiných městech. Je to znát.

Prahu mám rád jako historické místo našich dějin. Má to být naše hlavní město. Měl bych se tam cítit dobře. Ale necítím. Proč? Je to tím, že v Praze je hodně turistů a že častěji než češtinu tam slyším angličtinu a němčinu? Je to možné. Turistické jsou i ceny, které odpovídají poptávce. V Praze si připadám odcizeně a nevítán. Pražané jsou zajímaví lidé, mě nesympatičtí. Nelíbí se mi, že nechali uličky Starého města změnit se na tržiště ruských suvenýrů. Turisté kupují sovětské uniformy, ruské dřevěné matrjošky, trička s motivy komunistických symbolů v domnění, že je to pýcha naší historie. Mrzí mě, že se necháváme takto ponižovat od obchodníků, kteří se pachtí po zisku. Na každém rohu je krám se zaručeně pravým českým sklem. Jsem přesvědčen, že čeští skláři toto sklo nikdy neviděli. Můžeme si za to sami, že toto dopustíme. Život v Praze je rychlejší než kdekoli jinde. Nejsem zvyklý tomu spěchu. Možná my ostatní jsme k podobnému chápání ještě nedospěli. Nelíbí se mi, že naše hlavní město je především pro turisty. Dostat se za rozumnou cenu do pražských památek je zcela nemožné. Z historického jádra se ztrácí obyčejné bydlení. Metr čtvereční je tak drahý, že málokdo si může dovolit bydlet v samotném centru. Dovolit si to mohou bankovní domy, velké firmy, restaurace a hotely. Trvalé bydlení není vítáno. Jsem si ale vědom toho, že se jedná o proces, který nejde nijak zastavit. Jsou to zákonitosti ekonomiky. Ovšem o vylidnění města v případě Prahy nelze mluvit. Praha je dost živá i v noci. Zažil jsem jednu noc v hostelu v centru Prahy. Tu noc jsem se nevyspal. Ulice byly rušné až do rána.

Brno je pro mě malá Praha. Je místem, které má možnosti vyžití v podstatě srovnatelné s Prahou. Je vhodnějším místem pro život. Turistů je zde nesrovnatelně méně. Proto veškeré služby jsou pro obyvatele města, ne pro turisty. Vše je dostupnější. Je také o dost menší, zejména jeho historické jádro. Můžeme ho projít za velmi krátkou dobu bez použití MHD. Ovšem i v Brně je historické jádro především pro různé subjekty a byty nahrazují kancelářské plochy. Je to nezvratný trend.

Suburbanizace je proces, který je běžný na západě a v našich podmínkách se s ním teprve seznamujeme a pozorujeme škody, které páchá. Trpí jí zvláště velká města, která jsou den co den „bombardována“ lidmi „parazitujících“ na výhodách velkého města. Městu samotnému ale nic pozitivního nepřinášejí. Tento proces se obtiskuje také do demografických analýz, které jasně ukazuji pokles obyvatel velkých měst a nárůst v jeho okolí. K tomu, aby tento proces nepokračoval nebo se zmírnily jeho následky je potřeba, aby k tomu lidé dospěli. Musí si sami uvědomit, že ničí volnou krajinu. Územní plánování tuto skutečnost nemůže zastavit, ale dopomoct suburbanizaci zmírnit a usměrňovat.

Suburbanizace také úzce souvisí s dopravou ve městě. Dopravní zátěž roste. To je nezpochybnitelné. Máme tendenci se bránit a to tak, že dopravu ještě více podporujeme a to rozšiřováním a zvětšováním počtu jízdních pruhů. Máme snahu dělat města pro auta, nikoli pro chodce. Samozřejmě je to špatně. Chodci je vymezen úzký pruh, po kterém se může pohybovat. Vítězí auta. Semafory také chodcům nepřejí. Časový rozdíl mezi zelenou pro auta a pro chodce je markantní. Mám zkušenost ze Švýcarska, kde středověká města mají zachovanou původní síť i šířku ulic. Auta i chodci vedle sebe žijí. Auta jezdí pomalu, protože uličky jsou úzké, křivé. Provoz je bezpečnější. To jen u nás je snaha provoz zrychlovat a odstraňovat překážky. Někdo by mohl namítnout, že to, co vytvořilo středověká města, byla síť dopravních tras obchodníků, tedy města vznikala díky dopravě. Máme si tedy města přetvořit v třetím tisíciletí opět dopravou? Jsou různé futuristické vize, které odstraňují automobil i chodce a nahrazují je létajícími buňkami či jinými stroji. Já ale těmto futuristickým představám nevěřím. Verneovky nečtu. Líbí se mi způsob, který už zavedla některá evropská města. Zpoplatnění přístupu do center měst mě přijde jako vhodné řešení. Většina měst má rozsáhlou síť MHD a není problém se kamkoli efektivně dostat. Pokud se přikloníme k podobnému řešení, je nutné zajistit odstavná parkoviště na radiálách s návaznosti na zastávky MHD.

Věřím, že se města budou pomalu transformovat a že rozdíl, jak je známe dnes, velký nebude. Doprava bude určitě sílou, která bude město přetvářet. Je ale jen na nás, kolik volnosti ji dopřejeme.