„Z každodenní péče Komunistické strany Československa a vlády Národní fronty vyrůstá již po několik let na východ od Ostravy nové hornické město – Havířov.“ Tak touto větou začíná publikace vydána v roce 1955 ku příležitostí vyhlášení nového města v katastru obcí Šumbark a Bludovic. Důvodem výstavby nového města bylo po 2. světové válce zaměření státu hlavně na těžký průmysl. Velký příliv pracujících do Ostravy, Karviné a Orlové zapříčinilo nedostatek kapacit pro bydlení. Nouzové finské domky ani staré hornické kolonie nemohly zajistit důstojné bydlení našim předním pracujícím. Proto se v r. 1947 rozhodlo, že v katastru obce Šumbark, první zmínky sahají až do 14. století, a částečně v obci Bludovice vyroste nové sídliště. Hlavním projektantem byl architekt Vladimír Meduna. „Dolní“ sídliště představuje dnešní Šumbark a tzv. „Horní“ sídliště tvoří dnes město. Nerealizovanou vodní nádrž na řece Lučině připomíná jen název ulice Na nábřeží. Práce na novém městě šly rychle. Ale noví obyvatelé stále nemohli být s novým městem zcela spokojeni. Měli sice překrásné byty -  tři pokoje s parketami, vydlážděnou halu, kuchyň a koupelnu, balkon, ústřední topení a elektrickou pračku v domě, ale nedokončené město bez komunikací dělalo problémy. Život měli navíc zpestřený tím, že občas v blocích netekla voda, nesvítilo světlo, zamrzly záchody, prasklo potrubí, poněvadž došel koks, ucpala se kanalizace…

Na výstavbu bylo potřeba mnoho pracovních sil. Proto, kromě penzistů z okolí a brigádníků, přišlo mnoho lidí ze Slovenska a Maďarska. Přišlo také několik desítek cikánských rodin. Název města byl vybrán z mnoha tisíc návrhů z celostátní soutěže. Za dobu méně jak 40 let se pole proměnila v obytné bloky, parky, kina, obchodní střediska, školy, kryté bazény, koupaliště i jiné stavby. Malý šumbarský kostel sv. Anny kapacitně nevyhovoval vysokému zájmu obyvatel, proto jeho apsidy nahradila dostavba, která zvětšila počet míst. Kostel však nikdy nestačil a začal se rodit návrh na stavbu nového moderního kostela. Kvůli omezení římskokatolické církve komunisty tento nápad nebyl nikdy uskutečněn.

Socialistický realismus byl k nám implantován v době, kdy myšlení architektů bylo ve svém vývoji docela jinde. Poválečné navázání na tvorbu první republiky bylo ukončené únorem 1948. Největší propagátor sovětské československé architektury byl u nás teoretik architektury Zdeněk Lakomý, jehož jméno připomíná poslední slabika v názvu Sorela. Jedná se o styl inspirovaný antickou, renesanční a klasicistní architekturou.  Téměř v každém městě je nějaká stopa po Sorele. V Československu byla v tomto stylu byla budována Nová Ostrava – Poruba, Havířov, Ostrov a na Slovensku Nová Dubnica. Poruba na rozdíl od sorely v Havířově se více inspirovala sovětským, manýristickému pojetí. Urbanismus socialistického realismu pracoval s tradičními pojmy ulice, náměstí, bloku a dvora. Tím se vytvořily hodnotné městské prostory, u kterých čas ukázal, že mají své kvality. Na rozdíl o pozdějšího volného urbanismus zde nejsou separovány funkce do monofunkčních objektů. Cituji Ing.arch. Jaroslava Sedleckého z ostravského magistrátu: „části měst realizované metodou socialistického realismu nakonec byly, a někde dodnes jsou, svými uživateli přijímány vcelku pozitivně. Souvisí to s tím, že to, co následovalo po socialistickém realismu v období totálního zprůmyslnění stavebnictví, bylo ještě mnohem horší.

V dnešní době se často mluví o regeneraci sídlišť. Jedná se zejména o panelová sídliště a ač jsou o pár desítek let mladší, jsou již dnes v tak špatném stavu, že jsou rekonstruovány dříve než starší části z 50. let. Po r. 1989 byla nejstarší část Havířova zahrnuta v ochranném pásmu Sorela. Byl zpracován regulační plán, který přesně určuje barevnost omítek a dílčích částí u jednotlivých bloků. Je zajímavé, že v době, kdy automobilová doprava nebyla režimem podporována, se šířka ulic dimenzovala na takovou velikost, že i v dnešní době jsou schopny dopravnímu zatížení odolávat. Radní však zvažuji odlehčení Hlavní třídy vybudováním obchvatu a tunelu na velkém kruhovém objezdě „Rondelu“

Po více než 50 letech, v roce 2008, se začalo s rekonstrukcí Hlavní třídy a přilehlých objektů. U domů jsou vyměňována okna, střešní krytina, dělány nové omítky a pokládaná nová dlažba chodníků. Kvalita úprav není ale moc přívětivá. Dříve zakázána plastová okna jsou dnes na všech rekonstruovaných domech. Naštěstí stoupla jejich kvalita a je možné je vyrobit ze subtilnějších profilů. Ovšem, co mě dostalo, je úprava parapetů. Nikdy by mě nenapadlo, že v době, kdy není problém tenký plech opatřit plastovou, a tudíž trvanlivou vrstvou, budou použity masivní profily z plastů. O jejich zabudování raději ani nemluvím. Některé vstupy do domů mají terakotovou supraportu s reliéfy. Kyselé deště, díky Nové Huti velmi časté, narušují terakotový povrch. Doufal jsem, že v rámci rekonstrukce budou narušené části znovu vyrobeny a osazeny. O to více mě překvapilo, když chybějící části byly doplněny tmelem a přetřeny fasádní barvou, takže již nejde poznat, že se jedná o pálenou hlínu. Barva působí velmi tupě a je smutné, že se nepřiznal materiál, který dával tomuto prvku červenou barvu. Hlavní třída nebyla budována pouze pro bydlení. V přízemí jsou prostory pro obchod. Po vstupu velkých supermarketů na českých trh malé obchody nemohly konkurovat a zanikly. Volných prostor se ujaly mrštní obchodníci z Asie. Takže dnes můžeme koupit hezké tričko v obchodě stále označeném „RYBY". Jsou to neonové nápisy, které by jistě mohly být repasovány, tak jak tomu bylo v bloku Labužník. Je velmi příjemné, když večer krom veřejného osvětlení upoutává pozornost neonová záře. Nevyužité neonové nápisy nejsou jen na obytných domech. I havířovské nádraží s prostornou odbavovací halou a kubicky tvarovaným podhledem se může pochlubit psaným nápisem „Havířov“ z 60. let. Nádraží by se mělo dočkat rekonstrukce. Doufám, že bude provedeno tak, aby byla zachována architektura té doby. Jižní prosklená fasáda z hliníkových a ocelových profilů snad nebude nahrazena profily plastovými, tak jak mohu sledovat na nádražních budovách v okolí. Je to smutné.

Domy v ochranném pásmu Sorela nejsou zateplovány, aby nebyl narušen jejich autentický vzhled. To se jistě nelíbí nájemníkům, kteří musí platit větší výdaje za energie. Obytný blok z 60. let s keramickou výzdobou znamení zvěrokruhu byl zateplen. Provedení je ovšem velmi zvláštní. V místech, kde se nachází výzdoba, se tloušťka tepelné izolace ztenčuje. Původní vzhled výzdoby, kdy výzdoba vystupovala z omítky se najednou vytratila. Některým to může připomínat kousky čokolády, která se pomalu potápí ve šlehačce. Já byl z této úpravy v šoku už jen z toho důvodu, že v místech keramické desky je tepelný most. Sousední objekt řeší problém stejným způsobem. Ovšem při rozsáhlosti keramické výzdoby je prostor pro tepelný most větší. Můj názor je, že by tyto objekty měly zůstat nezateplené. Jedná se o výraz doby i s uměleckou výzdobou, která dnes na stavbách chybí. Je špatné obalovat stavby, které mají nějaké měřítko a měnit jejich proporce. Dnešní objekty dokáží tepelné izolace skrýt a už od návrhu se s nimi počítá. Zajímalo by mě, kdo se podílí na barevnosti zateplovaných objektů, zvláště těch panelových. Mnohdy se jedná jen o přehlídku vzorků fasádních barev. Mrzí mě, že nejsme tak daleko jako naši sousedi v Německu, kteří si se svým panelovým dědictvím ví lépe rady. Jsem si vědom, že lidem se nelíbí panelová šeď a proto mají nutkání své obydlí zahalovat do různých barev, bohužel jen pastelových. Vytvořit čistou bílou nebo šedou plochu doplněnou barevně výraznými prvky například zábradlím balkonu nebo loggii je u nás zatím utopií. Že bychom se báli velkých barevných ploch? Proč rozdělujeme barvou dům na nelogické celky? Proč zazdíváme pásová okna a vytváříme klasické okenní otvory? Proč jsme k architektuře našich předků tak necitliví. Je jedno jestli se jedná o architekturu 200 let starou nebo pouze 30. Při rekonstrukci objektu kina Radost, kulturní památky, byli přítomní i odborníci z památkové péče. I přesto si myslím, že rekonstrukce byla provedena špatně. Když ne v celku tak v detailech. Kino Radost bylo projektované Stavoprojektem v Českých Budějovicích, jehož architekti se inspirovali českou renesanci, což je patrné na lunetové římse a sgrafitu. Typologie kina byla vypracována Akademii architektury SSSR. Zde získal v roce 1955 Havířov městská práva a až do 90. let zde bylo kino. Pak byl objekt opuštěn a chátral. Nyní se konečně pečlivě zrekonstruoval. Aspoň tak působí z exteriéru. Po návštěvě jsem nevěřil svým vlastním očím, když podlahy byly zhotoveny z keramické dlažby místo původního štípaného mramoru. O to směšnější je, že levně působící keramická dlažba je ukončena mramorovým soklíkem. Nevím, na co se odborníci z památkové péče soustředili. Také nápis „Kulturní dům Radost“ na symetrické budově je nevyvážený. Nechápu proč bylo nutné název zvýrazňovat. Jsou to takové drobnosti, že je možné, že si jich všímám pouze já. Stavební ruch ovšem nekončí za hranicemi ochranného pásma. Před empirovým zámečkem, ve kterém v době socialismu sídlily technické služby, se rekonstruuje motel. Jednalo se původně o krychli se zavěšenou fasádu z 80. let. Je patrno, že stavebník se chce vyrovnat hotelu na zámku. Jestli se jedná o krok vpřed posuďte prosím sami.  Součástí rekonstrukce Hlavní třídy je i výměna zeleně. Původních 160 lip srdčitých nahradí exotický strom pyramidální habr, který je odolnější. V současné době je již několik desítek stromů vysázených, zbylé čekají na své umístění  v dalších etapách rekonstrukce. Naskýtá se nám výjimečný pohled na Hlavní třídu, který byl naposledy viděn v 50. letech. Já si uvědomil, jak bez stromů jsou chodníky nehostinným místem zvláště v létě. Ale slyšel jsem, že některým lidem se město bez stromů líbí více, protože tím vynikne monumentálnost tohoto širokého bulváru. Na jaře se nám město nově zazelená a tím bude zahájena jeho druhá životní etapa, do dalších 50 let. Vyměněn a sjednocen má být i městský mobiliář a osazeny další prvky orientačního systému.

Je patrné, že radním záleží na vzhledu města. Havířov získal jednotný vizuální styl s logem, které charakterizuje Havířov jako město charakteristické urbanistickým členěním. Věřím, že město vybudované v nechvalné éře našich novodobých dějin získá své příznivce, například z řad architektů.

Doufám, že městu se rekonstrukce podaří a že bude přitažlivým městem nejen pro své obyvatele.