Odlišují se místa, kde člověk žije, pracuje či odpočívá. Všechna, která navštíví, se však dají nazvat interiérem. V dnešní úvaze pominu složku venkovního prostoru a budu se zabývat interiérem vnitřním. Jelikož se dá naše obydlí typologicky rozdělit na prostory obytné a prostory příslušenství, zaměřím se na kategorii těch obytných.

Před léty jsem navštívil jeden obytný prostor v Brně na unikátní exkurzi. Ten zážitek byl natolik uchvacující, že i teď, když si na něj vzpomenu, mé oči nezůstanou suché. Seděl jsem za velkým kruhovým stolem, předemnou se otevíral volný prostor zahrady s výhledem na Brno. Ano, ta exkurze byla ve vile Tugendhat. Jakožto studenti fakulty architektury jsme měli příležitost celou vilou projít, navštívit i místa, která nebyla běžné veřejnosti přístupná a dokonce jsme mohli vyzkoušet i křesla a židle, které navrhl samotný Mies. To byla ta příležitost, kdy jsem si mohl dovolit sedět za rozkládacím kruhovým jídelním stolem a dívat se na panorama města Brna. Vila Tugendhat byla postavena v letech 1929-30 na popud manželů Tugendhatových. Ti se seznámili již dříve s práci architekta Mies van der Rohe včetně barcelonského pavilonu a byli rozhodnuti, že v něčem podobném chtějí žít. Mies se tedy pokusil převést myšlenku výstavního pavilonu na obytný prostor. V hlavním obytném podlaží, které má úctihodnou plochu 223 m², dominuje společenské sezení před onyxovou stěnou. Za stěnou se nachází pracovna a ještě dále karetní stůl a knihovna. Před svítící skleněnou stěnou je posezení pro krátkodobé návštěvy a půlkruhová stěna z makassarského ebenu vymezuje prostor jídelny. Jednotlivé funkční zóny na sebe navazují a důmyslné oddělení stěnami z kamene, dřeva nebo pomocí závěsu zajišťuje pocit soukromí. Okna naproti jídelny a onyxové stěny se můžou spustit do podlahy a tím je myšlenka propojení interiéru s exteriérem naplněna dokonale. Stále trvající oprava celé vily snad navrátí i původní lesklý povrch podlahy, který spolu s chromovanými kryty subtilních sloupů má odstranit všechny bariéry vnímání prostoru. Sloupy se díky odrazům stávají neviditelné a podlaha je vnímána jako vodní hladina. Prostor je zařízen velmi jednoduše, zato však z drahých a krásných materiálů. Díky přírodním prvkům a doplňkům jako jsou dřevěné dýhy a vlněné kusové koberce interiér nepůsobí chladně, ale za to velmi příjemně pro žití.

Interiér vily Tugendhat byl na svou dobu velmi nadčasový a srovnáme-li to s ostatními podobnými obytnými interiéry, pak můžeme říct, že bezkonkurenční. Ve stejné době vznikala například vila Dr. Müllera v Praze-Střešovicích od brněnského rodáka Adolfa Loose a o něco dříve vila textilního průmyslníka Alfréda Stiassného v Brně-Pisárkách. Loosovu vilu znám dobře z knihy. Bohužel jsem neměl příležitost vilu doposud navštívit. Druhou jmenovanou vilu jsem navštívil loni v létě při jejím otevření po dlouhých letech veřejnosti. Zatímco u Tugendhatovy vily si život v ní málo lidí dokáže představit, vila Müller i Stiassny tuto klasickou představu splňuje. Je to dáno dispozičním uspořádáním, kdy jednotlivé funkční zóny nejsou odděleny stěnami z pohledového kamene, dřeva nebo textilní zástěnou, ale klasicky uzavírány do zvláštních místností. Takže se zde setkáme s jídelnou, pánským, dámským pokojem, obývacím pokojem, hovornou, pracovnou a jinými. Tyto vily mají měřítko prostorů, které nám nejsou cizí. Plošně ani světlou výškou sice neodpovídají normovým hodnotám, ale jedná se o prostor, kde člověk neztrácí svou velikost, své měřítko. Světla výška těchto luxusních vil je zákonitě vyšší než běžná výška v našich domácnostech, ale nikdy se nejedná o velmi vysoké prostory. Výjimku tvoří ústřední místnost Müllerovy vily, kde Loosův raumplan jasně definuje hierarchii prostor, tzn. každá místnost v domě má světlou výšku podle své důležitosti. Obývací prostor je tedy nejvyšší, následuje pak jídelna, dámský budoár a další. Vybavení mobiliářem Müllerovy vily, stejně tak jako vily Tugendhat pochází od samotných autorů. Je poznat osobitý rukopis architektů. Vila Stiassny ač z exteriéru působí moderně a spíše než rodinný dům připomíná svou velikosti penzion v zahradě, v interiéru je usedlá a měšťácky zařízena. Není jasné nakolik se architekt podílel na interiéru, ale podle návštěvy soudím, že se nejedná o Wiesnerovou práci vůbec. Je možné, že rodina Alfréda Stiassného byla zvyklá na jistý životní styl a moderní době přizpůsobila pouze obálku svého obydlí, nikoli však jeho vnitřek. Když jsem v davu čekal na čestném nádvoří vily, díval se na detaily travertinového ostění, čekal jsem zajímavý a ohromující zážitek i uvnitř. Návštěvou této vily jsem byl zklamán. Historizující interiéry pokojů, jídelny a schodišťové haly s táflováním, kazetovými stropy a křišťálovými lustry připomínaly spíše zámecké sídlo než moderní vilu z dvacátých let. Na příjemném pocitů nepřidaly ani úpravy ložnic a koupelen z dob socialismu, kdy vila sloužila k vládním účelům. Bezkonkurenční v případě vily Stiassny je každopádně zahrada, která rozlohou téměř 3 hektarů s domkem správce, bazénem a tenisovým kurtem nabízí vhodné místo k odpočinku. Při její návštěvě ztrácí člověk dojem, že se nalézá v centru moravské metropole. Vila má v brzké době projít rekonstrukci, stejně jako v současné době prochází vila Tugendhat či před léty opravená vila Müller. Těším se, až ji po rekonstrukci navštívím a uvidím i to, co jsem před rokem vidět nemohl.

Obdivuji stavebníky vily Tugendhat, že už před 80. lety dokázali žít v tak moderním prostoru, jehož kvalit nedosáhne práce většiny architektů. Obdivuji také to, že byli schopni opustit životní styl bohaté rodiny 19. století a nechali se obklopit krásnými moderními tvary, materiály i technologií. Příjmout něco nadčasového, moderního, nikoliv módního, není pro člověka zcela jednoduché. Z knížky Lidé a sídliště (rok vydání 1985) českého sociologa Jiřího Musila vím, že při sociologických výzkumech byli pracovníci Ústavu bytové a oděvní kultury zděšeni. V době, kdy se řešilo bydlení v minimálních prostorech panelových typizovaných domů, pracovníci ústavu vymýšleli vhodné umístění lehkého sektorového nábytku. Klasické postele měly nahradit multifunkční pohovky, které přes den sloužily k sezení a v noci ke spaní. Realita byla ale úplně jiná. Lidé, zvyklí na větší prostory, větší měřítko starších nájemních bytů, do těchto malých normových prostor stěhovali svůj původní nábytek. Nedokázali si představit ložnici bez klasické manželské postele s pelestmi, skříňovou sestavou, s toaletním stolkem pro ženu a křišťálovým lustrem. Při této sestavě prostor působil velmi těžkopádně a nabubřele. Moc tomu nepřidala ani móda sedacích souprav s širokými čely, takže malému obývacímu prostoru dominovaly a příliš ho zaplňovali.

Je tedy jasné, že k tvorbě interiéru by měli být školeni architekti, protože dobrý interiér může dílo pozdvihnout a špatný zcela zničit. Je nutné, aby uměli naslouchat svým klientům a usměrňovat jejich mnohdy nesmyslné požadavky a kulturně je vzdělávat v oblasti bydlení a životního stylu. Lidé jsou dnes ovlivněni médií a nepřebernou nabídkou obchodů s nábytkem. Média vzbuzují v lidech touhu aktivně se zapojit při tvorbě interiéru, měnit ho podle současných trendů. Mobiliář se stává spotřebním zboží a není již trvalou součástí interiéru, tak jako tomu bylo právě u zmiňovaných vil. Interiéry ztrácí na osobitosti. Je tato cesta správná?