Všichni máme s veřejnými prostory nějakou zkušenost. Není náhodou, že se v některých cítíme lépe, v některých hůře a z jiných přímo prcháme. Tradiční veřejné prostory se vytratili s příchodem funkcionalistického „zdravého“ stavění. Řádková zástavba umožňovala sice provětrávat ulice, dokonale proslunit obytné domy a umísťovat je v zelených parcích, ale tento způsob urbanistického myšlení zapomněl na tradiční městotvorné prvky jako jsou ulice, třídy, náměstí a nábřeží.

Téměř všichni, kteří navštíví nějaké historické město se v něm cítí lépe než ve městě, které je mladší, novější. Je možné, že v dnešním uspěchaném světě, kde je vše téměř geometricky předurčeno, člověk pociťuje potřebu se uvolnit. Ulice historického rostlého města svými měkkými liniemi toto uvolnění bezpochyby přinášejí a mnohý z nás by chtěl v této struktuře bydlet. Je to jistá romantika, která je ale paradoxní v tom, že lidem se líbí veřejné prostory, které tyto historické domy vymezují, ale v historických domech samotných by bydlet neuměli. Založená města ve středověku s pravidelnou sítí ulic se urbanisticky nijak neliší od blokové zástavby 19. století nebo té soudobé. Jak je tedy možné, že v té soudobé se necítíme tak dobře jako v té historické? Mnohá města jsou přestavěna tak, že již nenajdeme žádnou původní stavbu a přesto její stopy jsou vepsány do uliční sítě. Co tedy vytváří ten dobrý pocit? Je pravděpodobné, že právě vrstvení různých architektur a genium locci, které bezpochyby má každé historické místo, je jedním z důvodu, proč se nám tyto prostory líbí. Už tím, že to místo něco zažilo, konaly se tam nějaké akce (trhy, popravy, průvody), je většině z nás zajímavé a romanticky si tyto události představujeme. Soudobá architektura je moc mladá na to, abychom se v ní cítili tak dobře. To je dáno také úpravou zelených ploch. Do doby než stromy vyrostou nám chybí živá složka v urbanismu. Vzrostlý strom vnímáme jako  starý a tudíž se dá přirovnat k architektuře historické. Jsou ovšem sídelní útvary (Finsko, Tapiola), kde byly stavěny domy do vzrostlé zeleně. Tam bych se cítil určitě velmi dobře, protože genium locci je ve stromech a cítíme k nim jistou pokoru. Můžeme obdivovat moderní domy, uliční strukturu, která z pohledu z letadla může vytvářet grafické obrazce, ale chodec držící se při zemi tuto snahu většinou neocení.

Není možné opomenout také vzhled ulice. Chodec se cítí špatně tam, kde je nějak omezován. To omezení může mít formu fyzickou, kdy je ulice přísně rozdělena do pruhu pro chodce a vozovky, nebo psychickou a to použitím nevhodného stavebního materiálů. Ulice s asfaltovým povrchem předurčuje větší koncentraci rychlejší (automobilové) dopravy a proto není chodci příjemná. Tento povrch, když je nový, má nepříjemnou černou barvu. Ulice, která je vydlážděna menším kusovým materiálem (kámen) přináší opačný pocit. Sjednocuje celý uliční profil do jedné úrovně a tudíž opticky spojuje chodníky s vozovkou. Díky spárám mezi jednotlivými kusy dlažby tento povrch získává lépe čitelnější texturu než litý asfalt. Tuto úpravu známe z většiny historických měst jako úpravy pěších zón, kde automobilová doprava je výrazně omezena. Jsem si vědom také toho, že dlážděné ulice začaly být ve městech až v novověku a že spojitost se středověkým městem zde tedy není. Je nutné podotknout, že použití sjednocení se může stát nebezpečné při aplikování na jiný typ ulice než s výrazným pěším provozem. Zažil jsem úpravu veřejného prostoru s tartanovým povrchem. Ulice byla červená a díky technologie se vytvořil ze stejného materiálu i městský mobiliář, včetně dětských průlezek a kašny. Do teď nejsem schopen říct názor, jestli se mi tato úprava líbila nebo ne. Přiznávám, že díky vlastnosti tartanu se na něj měkce našlapovalo a chůze byla příjemná.

Vybraná místa nemají společný historický vývoj. Jedná se o ulici Pekařskou a Hybešovu.  Pekařská ulice vznikla z obchodní stezky od Vídně, zatímco ulice Hybešova se poprvé objevuje na mapě až na počátku 19. století. Do té doby byly v této části předměstí bažiny zásobeny vodou ze Svrateckého náhonu. Už zde je patrno, že ulice Hybešova je k ulici Pekařské poměrně mladá. S příchodem železnice r. 1839 se stala výhodnou spojnicí Starého Brna s nádražím. Tuto funkci si ponechala dodnes. Ulice Pekařská ve svém dlouhém vývoji už od 13. století, kdy v blízkosti vznikl kostel Všech svatých (v místě dnešní nemocnice U sv. Anny) byla místem, kudy projížděli kupci z jihu na sever a tím se z Pekařské stávala významná linie k Brnu. Příjemný pocit, který mám, když se procházím po Pekařské je dán i tím, že není v rovině ale stoupá k Šilingrově náměstí. Ulice v podhledu nabízí nevšední zážitek, okolní domy nám připadají vyšší, pompézní. Domy jsou různě vysoké a jejich různorodost, která vzniká vrstvením architektur, nám připomíná ulici středověkého města. Tento příjemný pocit je omezen dopravou, která Pekařskou proudí. Chodci tak zbývá úzký chodník po stranách a v rychlosti nevnímá ulici tak, jak by ji vnímal v historickém jádru města. V době úpravy Husovy ulice, kdy v horní části ulice Pekařské byla zastavena doprava, se lidem naskytla příležitost, která se již dlouho opakovat nebude. Ulice bez aut se zaplnila proudy lidí, kterým vůbec nevadilo, že je rozkopaná a že se musejí brodit v bahně, či využívat dřevěné nebo sypané cestičky. Přínosem této úpravy byla možnost se projít vprostřed ulice. Mohli jsme rovnoměrně sledovat okolní domy a lépe je tak poznat. Člověk, který chodí pouze po jedné straně ulice si neuvědomuje, že vůbec nezná domy, kolem kterých chodí, ale zná ty na druhé straně ulice.

Pekařská ulice je téměř celá zastavěna na rozdíl od ulice Hybešovy. Ta i díky poválečné stavební uzávěře zůstala nedostavěna a mnohé znárodněné domy v péči státu byly strženy. Ulice se tak otevírá do dvorů, kde vznikly skladovací nebo dílenské objekty. Mnohdy uliční čáru tvoří pouze oplocení, což ke kvalitnímu uličnímu profilu nepřispívá a vytrácí se tak účin městotvorného prvku. Ulice se vyznačuje i nižší stavební výškou a její umístění téměř na rovině dává ulici až nudný charakter. Narozdíl od měkce zakřivené Pekařské je Hybešova přísně trasována do přímek.

Umím si představit, že z ulice Pekařské zmizí automobilový provoz, zůstane pouze tramvajová obslužní linka a že se z ní stane pěší ulice. Plocha ulice se sjednotí, zmizí rozdělení na chodníky a vozovku a vhodnými úpravami se stane příjemnou trasou mezi dvěma historickými místy. Ulice Hybešova čeká na své vysvobození a věřím, že i z ní se v budoucnu stane reprezentativní městská třída propojující hlavní nádraží se Starým Brnem.