„Architektura je výrazem vývoje estetického vnímaní a odrazem technologických změn“. Tato definice architektury se mi jeví jako nejvíce vystižná. Jaký význam má slovo architektura? Pochází ze slova znamenající práci se dřevem – tesař, neboť nejstarším materiálem je dřevo. Proto lidem, kteří stavěli se říkalo nějak obdobně jako dnes – architekt. Známým případem je slovo archa, základem slova architekt – byla vyrobena ze dřeva.

Až do 19. století lidé považovali gotické období za produkt temného a necivilizovaného věku. Nevěděli, jestli název tohoto období pochází z kultu barbarských Gótů nebo ze slova goetic (götic), což znamená magický. Hlavním důvodem, proč tak dlouhou dobu odsuzovali toto období byla víra, že k výstavbě takových vysokých, mohutných a přece opticky odlehčených staveb se stavitele museli spojit s ďáblem.

Oproti gotice se hlavním vyjadřovacím prostředkem v renesanci stala horizontála. Důležitým znakem renesance je inspirace v antice, jež byla do té doby zakázána. Touha po novém člověku, jeho ušlechťování a odstranění všech tabu, které život přináší, jako byl např. sex a láska. V architektuře se nové myšlení zobrazuje střídmosti a přesnosti. Důležitým faktorem bylo pohodlí. V této době se začíná stavět nový druh budovy a to je letohrádek. Sloužil k zábavě, hrám a uspokojování jejich kratochvílí. Renesance je známa pouze u majetných měšťanů a šlechticů. Chudí lidé měli stavební styl stále stejný – příbytek pouze k přespání a jako úkryt před deštěm. Tomuto „rozkvětu“ myšlení učinila přítrž nastupující temné baroko. Jako mohutný mrak zastínilo renesanční myšlení dlouhými válkami a násilnou rekatolizací. Právě v této době se architektura stává prostředkem, který má ovlivnit ducha prostých lidí. Snahou architektů bylo zapůsobit na obyvatelstvo mohutnými a přezdobenými stavbami. Hlavně sakrálními stavbami. Církev s v této době po konfiskaci majetku zakázaných církví stává nejbohatším v zemi.

Od poloviny 19. století se stane oblíbené napodobování dávných stavebních slohů. Nese takovéto kopírování nějaké riziko? Určitě ano. Bylo nutné se vypořádat v jakém stylu stavět budovy do té doby neznámé, jako byly např. nádražní budovy, průmyslové stavby, hutě, obchodní domy atd. Architekti moderního 20. století kritizovali jejich chudou myšlenkovou invencí, což zapříčinilo, že inspiraci museli hledat v minulosti. Měli ale na takovéto jednání právo? Důležitou povinnosti architekta je „jít“ s dobou, jak říká citát na začátku. Ovšem částečná inspirace a znalost historie architektury je důležitá pro každého architekta. Architektura ve 20. století se stává výsadou bohatých. Vždyť teprve v této době se začínají hojně stavět rodinné vily a snahou stavitele bylo, stejně jako v baroku, mít dům od renomovaného architekta. V této době se výrazně zlepšují životní a bytové podmínky obyvatelstva. Uvědomíme-li si že gotika trvala přes tři století, tak rychlý pokrok ve vývoji techniky zapříčinil, že v rozmezí pouhých sto let se vystřídalo až přes 20 stavebních stylů. Může mít takovéto rychle střídaní nějaký vliv? Moderní lidé si uvědomili, že k životu, který žijí uspěchaně, nepotřebují přezdobené domovy. Proto se v dnešní době opět začíná stavět ve stylu funkcionalistickém. Já osobně tomu říkám neofunkcionalismus. Říkal jsem, že by architekti neměli používat předešlé stavební slohy. Ovšem tady to není kopírování ale návrat k tomu, co bylo odzkoušeno a potvrzení jako nejlepší. Jednoduchost, dostupnost stavebních materiálu a po výtvarné stránce dokonalost.

Architekturu ovlivňují pouze lidé samotní. Oni rozhodují o tom, v jakém prostředí budou žít. Architektura pouze jim dopomáhá, aby se mezi ní cítili dobře. Jak říkal český architekt Jan Kotěra – „Architektura není o zdech, ale o prostoru mezi nimi“.